Dnes se moje deprese zcela hmatatelně zhmotnila. Už to není zemětřesení, nervozita, Už je to čistá deprese - neschopnost fungovat. Ve chvíli, když bylo kolem mě všecko nejčernější (nemůžu najít pro ten pocit pojmenování, což ale v této chvíli nic neznamená), rozhodla jsem se zavolat mamince. Až hystericky se bojím vlastních hysterických sklonů. Chtěla jsem, aby zavolala psychiatričce, aby zjistila, jestli mám změnit prášky zpět. Aby za mě někdo našel číslo, vytočil ho, čekal, vysvětlil, zařídil. Protože tohle bylo strašně moc úkonů. Nepřekonatelnost. Jenže kouzlo se nestalo. Maminka chtěla vědět číslo, chtěla vědět, jestli má volat teď, co má říct. Ze všeho nejvíc chtěla vědět, jestli má přijít. To jsem strašně moc nechtěla.
Během toho hovoru jsem se dala dohromady a začala jsem litovat, že jsem zahrála žolíka, na kterého maminka zákonitě musela vynést všechny své vysoké karty odolnosti, které si těžce nashromáždila. Snažila jsem se lítost překonat, hodit za hlavu, neřešit. Abych do toho nespadla po spirále. Zvládly jsme to obě snad jen s malými šrámy. Kdoví, jestli teď vůbec spí. Jestli starostmi nebdí až do čtyř do rána stejně jako já, jenže z jiných důvodů, protože já nespím vinou patologické neschopnosti ovládat svou vlastní vůli.
Je deprese nemoc vůle, nebo jsem pokažená ještě nějak jinak?
Podpora mého okolí je ohromná a jejich bolest je nepředstavitelná. Když jsi člověk a umíš milovat, co je horší? Prožívat, nebo přihlížet?
...jak dlouho se to dá vydržet?