Ačkoli se dnes vlastně nic neděje a nejniternější stav je bezvětří, stejně vím, že svět je hnusná černá díra. V jejím středu tmavě šedá spirála pomluv. Horní pes mrdá a vrchní pes na nechutné pyramidě smradlavých psů je king.

Držím se vnějších ramen galaxie, schoulená, zdeformovaná, zacpávám si uši koleny.

Včera jsem nespala zimou. Dneska budu spát! Stálo to půl litru ouza a kuráž být vědomě prizda a přes mlhu opilosti cíleně rozbít společnost v teepee do spacáků. Pro jednou. Po mnoha taktikách a pokusech. A po jedné hodině ranní.

Rozdíl mezi famme fatal a pizdou je pár cenťáků mezi horním okrajem kalhotek a prvními chloupky.

Sorry autokorektor, piča je s krátkým, příště to nech být.

Nechte mě všichni žít, dnes už fakt chci a potřebuji usnout!!!

Dnes mám radost ze života. Má tvar bílé letící labutě, ale to bude nejspíš tím, že jsem vypila čtvrt flašky whisky. Dnes snad budu i spát. I když nejšťastnější precedens to není. Obzvlášť, když zde pozoruji jistý vzorec: tvrdý jsem schopná pít jen u ohně v teepee. Nebo možná  mezi lidmi, na jejichž názoru mi nezáleží obzvlášť fundamentálním (to není to slovo, ale je těsně vedle a až si to budu někdy číst, tak to opravím) způsobem. To si budu muset ještě někdy (za bezesné noci) promyslet.

Dneska to bylo fajn. Jen bys měl vědět jednu věc: Já jsem ta holka, co se divně obléká, divně tváří, poslouchá divnou hudbu, má divnej vkus, dělá divný věci, chodí na divný akce, kamarádí se s divnýma lidima. Jsem jí pokaždé, když se na někoho povyšuješ. Nedělej mi to prosím.

Přečteš si to. Ale dnes ještě ne.

Nepatřičnost. Celý den a barví mi život do modra. Myslím tím pěkně hnusný odstín modré o který nikdo nestojí.

A závislost. Jestli jsem si myslela, že se jí tak lehce zbavím, tak jsem se přepočítala.

Celý den chodí z různých stran přání k narozeninám. S otázkou jak se mám a od zasvěcených, jestli už líp. No jasně že se mám dobře. Nechci vyčnívat.

Mohl by ses taky ozvat. Udělalo by mi to radost.

A pak ti to stejně nedám přečíst.

Divnej den. Tak nějak vlastní vinou. Jak že to bylo? Že prokrastinace je poslední místo kam se může duše schovat před diktátem efektivity? Nějak tak. No, neschovala se. Zase ji vyšťárali. Zas si na ni posvítili.

Když nad tím tak přemýšlím, modus operandi dnešního dne je, že se cítím nepatřičně. Takovej divnej pocit, kterej ve mě vyhrává už od dětství. Občas. Naštěstí jen občas.

Asi si to nepřečteš...

Přišly Krásné dny. Stálo by za to je počítat. Pominula potřeba vypsat se z bolesti. Trochu je to škoda. Takovým rouhavým způsobem. Zmizel Černý mrak kolem hlavy i Dusivý protivítr. Je jasno a klidné příměří.

Což neznamená, že bolest není. Bolest je a je opravdová. I to je důvod cítit štěstí. Mám nadání k vděčnosti a jsem za to vděčná.

S tebou ale dál mluvím každý večer. Imaginární kamarád je vždycky fajn. O to hůř se mi s tebou píše. Pak obava, aby ses mi nerozpadl. Znám to. Z dávná. Z lásek, které neměly šanci se stát. Může to přijít i jinde. Nechat si do života vstoupit jen obraz a skutečného člověka nechat stát opodál bez povšimnutí. Jsem zvědavá, jestli to budeš číst. Chtěla bych. Ale uvidíme. Lehkovážnost nezní jako já. Otevřenost ano.

Poslední dva dny byly v pohodě. Jedinej problém byl, že jsem šla zase strašně pozdě spát.

Dneska se to zase pokazilo. Paralýza a úzkost.

Jak kdyby šel člověk proti silnému větru, který ale nikdo jiný nevnímá. Překřičet jej. Ale stejně nikdo neslyší. Místo aby šla slova ven, dusíš se svým vlastním křikem.

Nesem v sobě svoje soukromé bouřky, černá mračna, že kterých nakonec ale stejně neprší. Déšť by přinesl úlevu. Ale není.

Dokázala jsem jít s manželem na oběd i když jsem se po cestě třásla panikou a myslela jsem, že nedojdu. Dokázala jsem se vrátit domů, i když jsem měla hrůzu se od něj oddělit a jít konečně svou cestou. Dokázala jsem zákazníci předat objednávku i když jsem předtím na několik hodin usnula a z postele mě nedokázal vytáhnout budík, ale až zvonek. Dokázala jsem toho udělat strašně moc na zahradě, málem jsem se strhala, jsem už od devíti unavená, ale stejně jsem nedokázala jít spát.

Viděla jsem se dnes s našim společným kamarádem P. Neviděli jsme se opravdu dlouho a přesto nebo právě proto nejsem úplně spokojená. Možná jsme měli málo času, za hodinu musel zase jet. Takže jsme na sebe jen nahrnuli novinky, ale nemohli je probrat pořádně. Těžko říct. Prostě jsem se nedokázala zbavit pocitu, že to úžasné intelektuální jiskření, které mezi námi bývalo, se už nadobro vytratilo. Viním z toho pýchu, které se příliš poddal. Vidím totiž pýchu všude. Moje vlastní pýcha!

A do toho se vkrádá ještě jedna obáva. Co když tohle porozumění vyprchá i mezi námi dvěma. Co když se příště potkáme a budete to pryč? Bylo by mi to moc líto.

Dnes jsem to už napsala na Facebook. A celý den pak sklízela lajky a podpůrné komentáře a zprávy. Většina z nich byla milá a skoro mi přijde, že to mělo smysl napsat. Jsem zvědavá, jestli se to nakonec/někdy obrátí proti mě.

Nakonec se zdá, že už je mi dnes přece jenom trochu líp.

Mírné stoupání k normálu. Nebo co je vlastně normální? Není příliš troufalé si myslet, že zdraví je cosi přirozeného?

Díky, že ses dnes ozval. Zresetovalo mi to ten vtíravý a protivný pocit všudypřítomně spojený s depresí: že jsem trapná, že jsem moc mluvila a že ti s odstupem od našeho setkání určitě přišlo, že jsem strašná.

Jediný oprávněný důvod k zabití člověka je spravedlivý trest. Zoufalství se musí vydržet.

Bezvětří. Nic. Neexistence. Všemi schválená, tolerovaná i podporovaná nečinnost.

Cítila jsem možná i nádech před životem. Myslím, že už brzy přijde život. Musí to vždycky dojít na dno, co myslíš?

V pátek jsem se dovolala psychiatričce a doporučila mi změnit prášky zpět. Ubezpečila mě, že změna nebude trvat čtrnáct dní, jak jsem se obávala, ale u modernějšího léku jen dva dny. Počítám radši s týdnem, protože beznaděje jsou nejhorší, ale ulevilo se mi vlastně okamžitě. Třeba je to fakt všecko jen v mé hlavě. Porucha osobnosti místo deprese. Nevím. A necítím se v tom přemýšlení dobře. Nechci, aby to byla všecko moje vina. Opravdu ne. To bych nevydržela.

Žiješ jen jednou. 

Umíráš ale každý den. 

Nejvíc v noci, 

když zavřeš oči. 

Ještě víc ráno, 

když je otvíráš.

Může to zajít ještě dál. Afekt. Záchvat zoufalství. Nenávist sebe sama. Chtěla jsem se samozřejmě zabít. Nic nového. Nové je, že jsem s tím asi bojovala déle než jindy, takže jsem už neměla sílu ani dojít je zdi, o kterou bych mlátila hlavou. Namísto toho jsem si chtěla vyškrábat oči. Ještě teď mě slzy na víčkách pálí. Ale jinak už nic. Ode dna se dá odrazit.

Těžce provinilý klid.

Každý afekt člověka vnitřně o kousek víc zlomí, nemyslíš?!

Po půl čtvrté ráno snad už konečně půjdu spát. Když se mě psychiatrička pokaždé ptá, jestli v noci můžu spát, snad by bylo i na místě říct, že bych mohla spát úplně klidně, kdybych si nepouštěla na youtube další a další díl dokumentu o psychologii těch největších zločinců a nehrála k tomu milionté kolo hry Candy Crash Saga. Kdybych dokázala ráno vstát, odejít z domu, odevzdat dítě na hlídání a jít do cvičení. Kdybych se potajmu nevrátila domů a nezalezla zpět do postele. Kdybych pak šla pro oběd v jedenáct a ne až na poslední chvíli těsně před druhou.

Dnes se moje deprese zcela hmatatelně zhmotnila. Už to není zemětřesení, nervozita, Už je to čistá deprese - neschopnost fungovat. Ve chvíli, když bylo kolem mě všecko nejčernější (nemůžu najít pro ten pocit pojmenování, což ale v této chvíli nic neznamená), rozhodla jsem se zavolat mamince. Až hystericky se bojím vlastních hysterických sklonů. Chtěla jsem, aby zavolala psychiatričce, aby zjistila, jestli mám změnit prášky zpět. Aby za mě někdo našel číslo, vytočil ho, čekal, vysvětlil, zařídil. Protože tohle bylo strašně moc úkonů. Nepřekonatelnost. Jenže kouzlo se nestalo. Maminka chtěla vědět číslo, chtěla vědět, jestli má volat teď, co má říct. Ze všeho nejvíc chtěla vědět, jestli má přijít. To jsem strašně moc nechtěla.

Během toho hovoru jsem se dala dohromady a začala jsem litovat, že jsem zahrála žolíka, na kterého maminka zákonitě musela vynést všechny své vysoké karty odolnosti, které si těžce nashromáždila. Snažila jsem se lítost překonat, hodit za hlavu, neřešit. Abych do toho nespadla po spirále. Zvládly jsme to obě snad jen s malými šrámy. Kdoví, jestli teď vůbec spí. Jestli starostmi nebdí až do čtyř do rána stejně jako já, jenže z jiných důvodů, protože já nespím vinou patologické neschopnosti ovládat svou vlastní vůli.

Je deprese nemoc vůle, nebo jsem pokažená ještě nějak jinak?

Podpora mého okolí je ohromná a jejich bolest je nepředstavitelná. Když jsi člověk a umíš milovat, co je horší? Prožívat, nebo přihlížet?

...jak dlouho se to dá vydržet?

Půlka Neurolu proti zemětřesení. Pomohlo. Dvě hodiny spánku odpoledne v autě. A teď jít spát ve čtvrt na pět. Nafackovala bych si.

Záchvěvy pokračují. S menší intenzitou, nebo jsem si zvykla. Na zemětřesení se prý dá zvyknout.

Zase jak už mnohokrát hraju hru se svými emocemi a sázím se, jestli ta věc, která mi ležela v hlavě a teď se ji zbavím, jestli je to ONA, která mi působí ty nesnesitelné vnitřní pocity. Nikdy si nepamatuju, jak to dopadlo. Někdy něco povolí, nikdy vlastně nevím proč. A tak s vypětí všech sil opouštím falešně bezpečné bezčasí postele. Na nákup. Uvařit jídlo. Odvést děti. Dokončit zakázku. Dojít na poštu. Cesty se prodlužují a úniky s peřinou křečovitě zmuchlanou pod břichem jsou stále kratší. 

Jdu venku. Držím děti za ruce a čerpám z toho spojení energii potřebnou pro každý další krok. Děti to vědí. Vědí a chápou svým nezatíženým způsobem, protože se tulí, pusinkují mi dlaně a objímají zápěstí.

Jdu venku. Prázdné ruce obracím dlaněmi vzhůru a nitro k Bohu. Jako prosbu o požehnání i jako tiché svolení k bolavým Kristovým ranám na zápěstí.

Paralyzující nervozita. Až fyzicky pociťované záchvěvy přicházející bůh ví odkud. Je takhle cítit zemětřesení?

Ještě, že si stavím život z papíru, abych jej při možném nebezpečí mohla strhnout holýma rukama.

Škrtla jsem jedno slovo na našem seznamu témat k hovoru. Objektizace totiž neexistuje žeano. Ještě furt se i za takový blbý chyby stydím. Přejde to někdy? 

Doplnila jsem tři další: Sentiment a nevím a nevím. Čas jít spát.

Dneska lepší. Ne o moc.

Věděla jsem, že mě baví stříhat vlasy, ale nikdy by mě nenapadlo, že podobně skvělý pocit je stříhat keře křovinořezem. Teda jen takovým mini. O to nejde. Ještě lepší pocit. Nikdo se nevrtí a neptá, kdy to bude hotový. Nestřihnu je do ucha. Sjela jsem všecko, co mi přišlo pod ruku. Paráda. Flow. Pak se ten vynález vybyl. A zase bylo všecko v prdeli.

Nicméně na konci dne lehce dobrý pocit. I když bych spíš nechtěla, jsem vychována v ten typ člověka, který cítí uspokojení z upravené zahrady.

Každý je ostrov. Nevěřím na blízkost. Přesto jsem ti dnes něco chtěla říct a právě proto jsem ti to řekla jako nejlepšímu imaginárnímu kamarádovi. Řekla jsem ti, vzpomínáš na ten Kojotův článek o životě s depresemi. Jak tam píše o tom, že to třeba nepřejde, že je potřeba se s tím naučit žít. 

Jakou remisi může očekávat člověk na vozíku?

Tak nějak to tam je. Ne, nejdu to hledat. Víš co myslím. A víš, že to je právě to nejhorší. Že ten černej mrak, kterej okupuje kus tvýho mozku, tvýho největšího bohatství a místa tvé existence, nemusí vůbec nikdy odejít a tím pádem už to nikdy nebudeš ty. Takový to říkání, že teď máš blbý období a pocit, že to říkáš pořád.

Odpadávají mi písmenka od prstů. První příspěvek. Naděje dalších. Naděje na projekt, kterej vydrží a bude dávat smysl. Ještě se to nestalo a pomalu už je člověk ve věku, kdy si říká, že věci, které se dosud nestaly, nemají důvod se vůbec kdy stát. 

Dneska mám černou mlhu za očima. Dneska všecko dře. Vyčistit si zuby. Komfortní zóna je v posteli. Vše okolo je nejtěžší na světě. Ještě jde obejmout dítě, pozorovat bezstarostnost. Útěcha existuje, to je ještě dobré. Následují výčitky svědomí. Dobrá matka dělá víc, než že si nechá celý den do postele nosit koláčky z plastelíny. Únik existuje, to je ještě špatné. O Úniku někdy jindy, stydím se.

Psaní je taky Klid. Funguje. Právě teď, ve dvě ráno a pět minut jsem se, zdá se, vypsala z nejhoršího. Jen prsty se ještě bojí odlepit z klávesnice, protože tělo neví, co bude potom. Spánek? Začínáš se rozplývat, nahrazuje tě představa tebe, umělce, který Písmenka bude možná číst po mě neumělci. Tohle si ještě budu muset vyřešit. Nechce se mi psát s autocenzurou. Ale nechce se mi psát špatně. Už jsem ti říkala, jak jsem strašně ješitná?!