Poslední dva dny byly v pohodě. Jedinej problém byl, že jsem šla zase strašně pozdě spát.

Dneska se to zase pokazilo. Paralýza a úzkost.

Jak kdyby šel člověk proti silnému větru, který ale nikdo jiný nevnímá. Překřičet jej. Ale stejně nikdo neslyší. Místo aby šla slova ven, dusíš se svým vlastním křikem.

Nesem v sobě svoje soukromé bouřky, černá mračna, že kterých nakonec ale stejně neprší. Déšť by přinesl úlevu. Ale není.