Zase jak už mnohokrát hraju hru se svými emocemi a sázím se, jestli ta věc, která mi ležela v hlavě a teď se ji zbavím, jestli je to ONA, která mi působí ty nesnesitelné vnitřní pocity. Nikdy si nepamatuju, jak to dopadlo. Někdy něco povolí, nikdy vlastně nevím proč. A tak s vypětí všech sil opouštím falešně bezpečné bezčasí postele. Na nákup. Uvařit jídlo. Odvést děti. Dokončit zakázku. Dojít na poštu. Cesty se prodlužují a úniky s peřinou křečovitě zmuchlanou pod břichem jsou stále kratší.
Jdu venku. Držím děti za ruce a čerpám z toho spojení energii potřebnou pro každý další krok. Děti to vědí. Vědí a chápou svým nezatíženým způsobem, protože se tulí, pusinkují mi dlaně a objímají zápěstí.
Jdu venku. Prázdné ruce obracím dlaněmi vzhůru a nitro k Bohu. Jako prosbu o požehnání i jako tiché svolení k bolavým Kristovým ranám na zápěstí.