Každý je ostrov. Nevěřím na blízkost. Přesto jsem ti dnes něco chtěla říct a právě proto jsem ti to řekla jako nejlepšímu imaginárnímu kamarádovi. Řekla jsem ti, vzpomínáš na ten Kojotův článek o životě s depresemi. Jak tam píše o tom, že to třeba nepřejde, že je potřeba se s tím naučit žít. 

Jakou remisi může očekávat člověk na vozíku?

Tak nějak to tam je. Ne, nejdu to hledat. Víš co myslím. A víš, že to je právě to nejhorší. Že ten černej mrak, kterej okupuje kus tvýho mozku, tvýho největšího bohatství a místa tvé existence, nemusí vůbec nikdy odejít a tím pádem už to nikdy nebudeš ty. Takový to říkání, že teď máš blbý období a pocit, že to říkáš pořád.

Odpadávají mi písmenka od prstů. První příspěvek. Naděje dalších. Naděje na projekt, kterej vydrží a bude dávat smysl. Ještě se to nestalo a pomalu už je člověk ve věku, kdy si říká, že věci, které se dosud nestaly, nemají důvod se vůbec kdy stát. 

Dneska mám černou mlhu za očima. Dneska všecko dře. Vyčistit si zuby. Komfortní zóna je v posteli. Vše okolo je nejtěžší na světě. Ještě jde obejmout dítě, pozorovat bezstarostnost. Útěcha existuje, to je ještě dobré. Následují výčitky svědomí. Dobrá matka dělá víc, než že si nechá celý den do postele nosit koláčky z plastelíny. Únik existuje, to je ještě špatné. O Úniku někdy jindy, stydím se.

Psaní je taky Klid. Funguje. Právě teď, ve dvě ráno a pět minut jsem se, zdá se, vypsala z nejhoršího. Jen prsty se ještě bojí odlepit z klávesnice, protože tělo neví, co bude potom. Spánek? Začínáš se rozplývat, nahrazuje tě představa tebe, umělce, který Písmenka bude možná číst po mě neumělci. Tohle si ještě budu muset vyřešit. Nechce se mi psát s autocenzurou. Ale nechce se mi psát špatně. Už jsem ti říkala, jak jsem strašně ješitná?!